soukromé stránky Johanky a Ondřeje

Naše cesta po Řecku se pomalu krátí a tak se chci pokusit o malou rekapitulaci.

Něco už jste si přečetli, něco možná domysleli. Já sama jsem zažila několik velkých okamžiků. Seděla jsem několikrát na nějakém kameni (kterých je tady všude dost a dost) a přemýšlela, jak asi žili lidé, kteří je otesávali, kteří je stavěli, žili v domech z nich postavených. Je mi přitom hrozně smutno, že po mnoha dalších staletích se o tyto kameny již nikdo nestará a místo zachovalého města najdete hromadu balvanů, které možná někdy někam patřily.

Protože jsme nejprve zajeli do Benátek, musím začít tam. Bylo to chvilkami úděsné, ale když se nám podařilo oprostit se od lidí, kterých byly všude stovky, tak jsme viděli i zvláštnosti tohoto města. Usoudili jsme ale, že zase až za deset let. Byli jsme tu totiž naposled v roce 2001. Památky zůstanou, lidí bude možná ještě víc, my budeme zase o něco starší a budeme vše možná pozorovat s větším nadhledem.

Naše první dojmy po vylodění v Řecku byly dost hrozné. Všude samý nepořádek, odpad naházený všude na každém volném místě. Něco jako u nás před zavedením regulovaných skládek. Nejhorší je to kolem velkých měst. Na venkově, kde se velmi rádi pohybujeme, je to lepší.

Olympia. To je něco naprosto neuvěřitelného pro někoho, kdo ještě v Řecku nikdy nebyl. Zase, pro mne velmi zvláštní pocit. Chodili jsme mezi „domy, paláci, chrámy, stadionem“ a přemýšleli o lidech, kteří zde žili. Vlastně o mužích, protože sportovních her v Olympii se ženy nesměly zúčastnit.

Methoni a Koroni – dvě benátské pevnosti, neuvěřitelně veliké, rozbořené, chodili jsme kolem lidí, kteří bydlí v domečcích přilepených na staré zdi těchto pevností a berou to jako samozřejmost. Ano, vůbec se jim nedivím. U nás je to přece také tak. Život jde stále dál a i staré kameny se zase znovu použijí. Jenom někdy trochu špatně a většinou se potom ztratí a při opravách památek jsou nedohledatelné. V kolika domech v různých zemích je zazděno mnoho různých kamenů, které jsou opracované před několika tisíci lety.

Když jsme vjeli do hor, našli jsme mnoho krásných míst, kde by se nám líbilo jako na letním bytě. V každé vesnici je malý udržovaný kostelík, kolem něho lavičky, je vidět, že se tam lidé scházejí a pobývají spolu. To u nás bohužel není. Nějak se nechceme družit.

Hory jsou krásné, některé velmi vysoké, roste v nich mnoho pro nás zvláštních stromů, také kytek, jako např. bramboříky, spousta bylinek, stromů, které ani neznáme. Jak už Ondřej psal, zašli jsme jednu neděli ráno do malinkého kláštera. Mše už byla zřejmě pryč, bylo tam asi pět lidí, kteří uklízeli a popíjeli kávu. Hned nás pozvali ke stolu, dostali jsme kávu frapé, kterou jsme si okamžitě zamilovali a hovořili jsme. Byli velmi milí, jenom ten jazyk je problém. Čeština a řečtina jsou tak odlišné, že se nedá najít vlastně nic podobného. A starší lidé anglicky neumějí.

Přístav Gythio. Toto městečko nás nadchlo už večer, když jsme jím projížděli. Ráno jsme se tam vrátili, došli na skvělý oběd. To byly ty smažené chobotničky, kalamáry a rybičky.

O Epidauros psal velmi podrobně Ondřej.

V neděli jsme navštívili dvě místa, protože nějak nestíháme, plán neplníme a čas se krátí.

Delfy. Kultické město, kde v Apollonově chrámu věštila Pýthie. Seděla na trojnožce nad puklinou v zemi a v transu odpovídala na otázky. Z města jsou opět jenom trosky, kameny pracně posbírané, očíslované, ale opět je jich hromada ztracena. Toto místo pro nás mělo jeden velký zápor – bylo tam moc lidí. Vyhnout se turistickým autobusům je velmi těžké. Muzea a vykopávky, které jsou chráněné nějakým polotem, mají otevírací dobu skutečně velmi omezenou. Nějak se tady nechce nikomu pracovat. Ve 3 hodiny zavřou a nikoho nic nezajímá. Nedovedu si představit, že by se to stalo u nás. A to je tady teplo, dlouho vidět, lidé by klidně chodili ještě po šesté.

Thermopyly. Ty jsme stihly snadno, pomník stojí volně u silnice. Pro nás oba velký zážitek. Najednou jsme stáli na místě, o kterém jsme se podrobně učili na základní škole v dějepise. 1 000 mužů spartských a řeckých a proti nim 1 000 000 mužů perských. Pamatujete ještě? „Poutníče postůj a zvěstuj Lakedaimónským, že my zde ležíme, jak zákon kázal nám.“ Vylezli jsme na malý kopeček, na kterém zbytek sparťanů zemřel a kde leží kámen s tímto nápisem v řečtině. Kdysi to pro nás byla pohádka vyprávěná ve škole, o které jsme si nedovedli nic představit a najednou tady stojíme, vidíme kopeček, moře, vysoké kopce, řeku…

Jeden příjemný pocit z tohoto místa je ale důležitý. Thermopyly, znamená brána. Je tam teplý syrný pramen, ve kterém se dá koupat. Leží tam naložených mnoho lidí, čvachtají se a nikomu se nechce vylézat. Dopadli jsme úplně stejně. Voda je horká, smrdí a je strašně příjemná. Jen je důležité na tom dost dlouhém potoce najít místečko, kde zrovna nikdo není. To uvidíte na fotkách.

Pondělí - Metéora – vznášející se skála. To jsou vysoké skály, na kterých stojí několik klášterů. Dnes jsme jich několik prošli a moc se nám líbily. Jenom těch turistů, kdyby tolik nebylo. Jak tam asi kdysi ti mniši vylezli a dokonce dokázali postavit budovy a žít tam. Dneska jim kazí klid turisté a velké město v nížině pod nimi. Je tam celou noc velký hluk a to k rozjímání asi nepřispívá.

Konec. Napsala jsem slohové cvičení, děkuji každému, kdo vydržel do konce. Jestli se ještě ozveme nevíme, budeme rádi když zítra najdeme internet, abychom toto mohli poslat.

Tak ahoj všem a uvidíme se doma.

Od řeky Víkos a mostu pro muly Azíz Aga v pondělí 23.5.2011