soukromé stránky Johanky a Ondřeje

Tak a teď sedíme v chatě u kempu Hveravellir, je tu krásné jezírko s teplou až horkou vodou (podle toho, kam si v něm sednete). Uprchli jsme sem opět v rámci našeho úprku před Islandským počasím, pro změnu z jihu. To bylo celé tak: od jezera Langisjor jsme jeli dál pouští černou , podle skal. Až jsme dojeli k samoobslužné chatě Storagil, co ji tam provozuje místní turistický klub a tam jsme poobědvali sušenky s marmeládou (začínáme preferovat cokoliv, co neobsahuje nudle a ryby) a vydali se dál na cestu. Hned za chatou byl takový malý brod, krásné písečné dno, takový ten brod, co se jezdí tak, aby voda stříkala a přihlížející dělali „Ach …“. No, tak jsem se do toho srdnatě vrhnul, ach nikdo nedělal (nikdo tam nebyl), ale zato jsem chytil spodkem auta šutr jako koňská hlava, co se za strašného rachotu točil pod autem, až jsme ho vyvalili ven na břeh. Rána to byla strašná, vlezl jsem pod auto, ohnuli jsme nějakou tyč, jejíž účel je mi nejasný, ale mám pocit, že je to zapínání předního náhonu. Takže auto jede dál, jenom přední náhon radši nevypínáme, protože bychom ho už asi nikdy nezapli a přední náhon je tady docela potřeba. A na zbytek uvidíme, co řeknou hoši ve Žďáru nad Sázavou v servisu, kam jezdíme. No, a pak jsme dojeli do civilizace do Kirkjubaerjarklaustur (to znamená prý klášter u kostela u farmy), poslali vám po internetu předchozí dávku informací, koupili naftu a hromadu jídla a přespali v dolíku v lávě kousek od moře. Celou noc strašně pršelo a vítr fučel, Johanka spinkala a já celou dobu přemýšlel, za jak rychle se asi ten dolík, co v něm spíme, může napustit vodou. Ale nenapustil se, ale pršelo a pršelo. Tak jsme rozhodli, že nepojedeme do hor, ale po pobřeží směrem na západ do Pingvelliru (to je místo, kde se scházel starý islandský parlament). A že mezi tím přestane pršet a my zase pojedeme do hor. No, pršelo celý den, jediná chvíle, kdy bylo trochu sucho, byla, když jsme byli u moře a viděli lachtana/tuleně/mrože (čert aby se v tom vyznal) a pak do Víku, kde byli papínci a my utratili zbytek peněz za krásnou vlněnou deku před saunu. A pak jsme jeli k černému ledovci, co je černý od lávového popela a zrovna bylo docela krásně. K obědu jsme statečně otevřeli plechovku s nápisem Fisk Budingur, kterou jsme z ryzí zvědavosti zakoupili v místním obchodě a celou dobu jsme se dohadovali, co asi může obsahovat. Fisk Budingur – to zní jako rybí puding, což je evidentní blbost. I otevřeli jsme ji a hádejte, co obsahovala – rybí puding. A docela dobrý (když se přidá k nudlím). No a pak zase pršelo a pršelo a tak jsme ze zoufalství usoudili, že budeme spát na oficiálním tábořišti (podruhé za náš pobyt na Islandu) u jezera Pingvallavatn. I našli jsme tábořiště a ono bylo úplně prázdné, což posílilo náš pocit, že jsme zde holt po sezóně. Ale spalo se tam dobře, jenom záchody byly zamčené. Večer jsme opékali na instantním grilu (přidej oheň) jakousi záhadnou rybu, co jsme koupili den před tím v tom městě nevyslovitelného jména a byla moc dobrá. A pršelo a pršelo – i přístřešek jsme postavili, ještě, že jsme neprodali ty latě. No a pršelo a fučelo celou noc a ráno jsme se pracně vykopali z peřin a vydali se na cestu k Pingvelliru. A pršelo a pršelo. Dojeli jsme k Pingvelliru (a pršelo a pršelo) po cestě jsme navštívili hájek, kam všichni potentáti světa sází stromy jako dar Islandskému lidu a pak hned do míst starého parlamentu. Pršelo čím dál víc, ale statečně jsme všechno prošli a zjistili, že sice neexistuje špatné počasí, jenom špatně oblečený turista a my jsme holt špatně oblečený turista. Pak jsme se převlíkali na parkovišti včetně nejspodnějších vrstev. I usoudili jsme, že to chce nějaké teplo. Nejbližší jsme našli 100 km na sever. Navíc po cestě byl Gejzír (tedy po místně Geysir). I vyrazili jsme po silnici 35 na sever, shlédli Geysir i jeho menšího bratříčka. On totiž ten slavný Geysir, co se po něm jmenuje každá fontána na světě, už pěknou řádku let negejzá (prý od doby, co do něj nějací tůristi naházeli kamení a ucpali mu nějakou trubku a od té doby je prý ochoten gejzat pouze v případě, že se do něj hodí kupa mýdla (z toho se udělá blbě úplně každému, i gejzíru), což se patrně dělá pouze při významných příležitostech, jako je např. 100. výročí zahájení výroby mýdla na Islandu). Ale hned vedle je jiný a ten gejzá každých 6 až 8 minut, i když ne tak vysoko. Tak jsme to celé shlédli, nafotili (vypadá to, jako kdyby se té díře v zemi udělalo opravdu blbě a vychrlila celý obsah svého vnitrozemského žaludku co nejvýše), trochu se ohřáli a zase popojeli dále. Dále byl další foss (tentokrát Gullfoss), co u něj ve 20. letech minulého tisíciletí chtěli nějací kapitalisti stavět přehradu, ale dcera majitele dosáhla toho, že kapitalismus opět prohrál. No, a nakonec jsme dorazili do kempu Hveravellir. naložili se na hodinu do teplé vody a dokonce chvíli nepršelo. A potkali jsme tady nějaké Čechy, co přiletěli letadlem a v Reykjavíku si půjčili auto a teď cestují – vůbec se zdá, že tento způsob poznávání Islandu se stal s pádem islandské koruny mezi našimi soukmenovci docela populární. A zítra uvidíme, jak bude, ale dle nějaké dlouhodobé předpovědi, co jsme zahlédli na internetu, má být krásně a tak vyrazíme směrem na Porsmork.

Dobrou noc 06/08/09 23:17 IslČ