soukromé stránky Johanky a Ondřeje

2. pokračování

            Už jste někdy jeli na velryby? To je asi jako jet do Tater s tím, že uvidíte kamzíky a sviště. Přece jenom jsme dnes zahlédli alespoň ploutvičku, dokonce nám sličná stevardka ukázala onoho kytovce na obrázku. Prý to bylo mládě. Podle čeho to poznala nikdo neví, ale něco nám říct musela. V každém případě je tříhodinový výlet na malé kocábce zmítané vlnami velký zážitek, kam se na to hrabe Matějská pouť. Včera i dnes se našlo několik zvracejících, nás to naštěstí minulo. Třeba nám pomohly právě ty kolotoče z dětství. Na konci plavby nás včera i dnes čekal hrnek kakaa a malý skořicový koláček.

            Nevěřili byste, jak takové tříhodinové stání na houpající se palubě unaví a profoukne. Převlékli jsme se do suchého, obešli něco nákupů, z dovolené si přece musíme dovézt něco na památku, sedli do auta a vydali se směrem k Mývatnu. Spíme ve starém lomu, dokonce jsme dnes měli večeři o několika chodech – marinovaný sleď v burgundské marinádě, grilované brambory, rybí nugety lehce opečené na grilu, suchá topínka, mexický salát proložený ranným křehkým zelím, pivo sladké, hořké, černé i světlé. Na závěr stopečka slivovice. Ta byla ze všeho nejlepší, protože jsme opravdu utrmáceni. Tak dobrou noc.

            Přidávám drobnou vysvětlivku, loď na Island se jmenuje Norona, ne Norčina, jak nám drze opravil počítač.

Tak, a je zase o dva dny víc – teď je čtvrtek 30. července, někdy odpoledne. Jak jsme se tak vrátili z těch velryb, co jsme nakonec viděli aspoň tu jednu ploutvičku, tak jsme jeli směrem na Myvatn. Nejprve jsme spali v nějakém starém lomu, začalo pršet a tak jsem slavnostně vyzkoušeli náš speciální přístřešek ze střešních latí, co je celou dobu vozíme na střeše. Kupodivu to docela fungovalo, kombinace střešních latí, vratových šroubů M10, amerických svěráků a tropika ze stanu Campingaz se ukázala jako použitelná (viz poznámka dále). Pak jsme dojeli k Mývatnu, pršelo jenom občas. Prochodili lávová pole, všechno viděli. A nad Myvatnem jsou nové termální koupele – můžete se tam namáčet v teplé šíleně smradlavé vodě, jak dlouho je libo. Strávili jsme tam asi dvě hodiny a Johanka měla zatím asi nejlepší zážitek z celé cesty. Já na to mytí tolik nejsem. A pak jsme vyrazili opět do divočiny směrem na jih. Dle základního díla ohledně islandského vnitrozemí (Sucharda, 2009) jsme vybrali cestu, o které autor píše, že nic těžšího na Islandu nikdy nejel. To jsme považovali za takovou výzvu, že ji nešlo odmítnout. Vyrazili jsme statečně, cesta nejprve hlinitá, pak kamenitá, pak lávová. Pokud jsme drhli spodkem o zem (jenom málo), tak jsme drhli tak, kde evidentně i všichni ostatní a to nás uklidňovalo – máme auto stejně vysoké, jako ti všichni ostatní, co tady jeli před námi. Asi po 15 km jsme usoudili, že toho už bylo dost a že zůstaneme na noc. I uložili jsme se ke spaní. Přes noc začalo hrozně pršet a pršelo a pršelo. Poté, co jsme vyčerpali všechny výmluvy, proč se nedá vstávat, tak jsme se nakonec vykopali z postele (základní pomůcka polárníka na šest – kdo to uhodne ??? (peřina)) asi v jedenáct místního času (v Česku byla tou dobou jedna po poledni). A pršelo a pršelo, nic vidět nebylo, jenom mlha a déšť. A tak jsme usoudili, že nežli se probíjet cestou (o které sám Sucharda píše, že za deště a blbé viditelnosti se to jet nedá) a nic z toho nemít, tak je lepší to nechat na jindy až bude pěkně (snad to někdy nastane). I otočili jsme vůz zpět a z cesty statečně ustoupili (tedy, v tom děsném dešti to byl spíš zběsilý úprk). No, a vysvětlivka k tomu přístřešku – jak tak ráno šíleně pršelo a nám teklo za límec, tak jsme usoudili, že potřebujeme stříšku, ale nemáme sílu všechny ty latěčky a ty šroubečky dohromady montovat. A tak jsme plachtu natáhli přes zahrádku na střeše, na jednu stranu přivázali ke klice od dveří, na druhé straně do země zapíchli tyč na oddělávání kol od auta (strašně fučelo a stromu tady nějak nejsou) a k ní přivázali šňůru od plachty a fungovalo to taky. I bez latí a bez šroubečků. A tak teď vymýšlíme, komu prodáme ty latě, co sebou pořád vozíme. Tady je dost nouze o dřevo a tak to bude jistě drahé.

No, a pak jsme jeli ke Godafossu, kam prý nějaký osvícený Islanďan na počest přijmutí křesťanství naházel v roce 1000 všechny svoje domácí bůžky. Obratem jsme usoudili, že by bylo dobré zjistit, jestli náhodou pár kilometrů dolů po řece nemají pověst o tom, jak v roce 1000 po řece zázračně připluli bůžci a pomohli všem místním od nějakého trápení a od té doby je ono místo zarytě pohanské … Třeba se tím někdo bude někdy zabývat, ale my na to přišli první.

A teď sedíme v Akureyri v knihkupectví (v infocentru jsme si sice zaplatili internet, ale pak jsme zjistili, že tam mají počítač tak dokonale zabezpečený, že nevidí ani USB prst ani nic a tak jsme si nechali poradit knihkupectví, kde jede zadarmo wifi s mojím notebookem), pocucáváme kafe a Johanka mi kouká přes rameno.

Sepsáno a uzavřeno v Akureyri 30. července 2009 v 17:44 místního islandského času.

Všechny moc zdravíme.