soukromé stránky Johanky a Ondřeje

Tak jsme na severu Korziky v pusté oblasti Desert des Agriates. Kdesi jsem se dočetl, že tohle kdysi byla ta nejúrodnější část ostrova, leč po několika požárech shořela skoro veškerá vegetace a oblast se změnila v suchou pustinu. Výhodu to dnes má v tom, že zde nejsou žádné silnice, jenom dvě prašné cesty (spíš by se hodilo napsat „skalní“ cesty) a tak tu také nejsou lidé. Ale postupně – jedním z důležitých cílů byl hotel Monte d’Oro ve Vizzavoně. To je místo na sedle mezi Ajacciem a Bastií a my jsme v tomhle hotelu spali úplně náhodou před lety, když jsme se do Vizzavony dostali z Ajaccia vlakem i s na těžko naloženými koly a najednou se nám nechtělo nocovat (jako ostatní noci) někde v lese a tak jsme úplnou náhodou narazili na tenhle hotel. Je to budova postavená někdy v polovině 19. století a zdá se, že od té doby se zde čas zastavil. Několik roků byl hotel úplně zavřený, ale teď už zase funguje a my jsme neodolali možnosti si opět užít atmosféry jak ze staré francouzské detektivky, posedět v salónu u krbu se sklenkou červeného vína. Cíle bylo dosaženo, atmosférou jsme nasákli. A abychom pokračovali v životě vyšší střední třídy 19. století, tak jsme druhý den šli na Cascade des Anglais, které se tak jmenují proto, že to byl v dané době oblíbený výletní cíl anglických návštěvníků Korziky. Procházka krásná, počasí přálo, Johanka užívala vyhřátých skal, já se drápal nahoru a pak zase dolů. A pak do Corte, což je centrum korzického národního cítění. Chceme spát výjimečně v kempu (okolo Corte je to samá rezervace a nechceme úplně provokovat) v Restonice, což je údolí nad Corte, ale kemp je zavřený (je po sezóně) a končíme v kempu na kraji Corte. Pro mne překvapivě docela snesitelné, žádní opilí Germáni se nekonali, Johanka si libuje teplou sprchu a pak sedíme večer u auta a komentujeme dění všech okolo nás (a kdyby někdo z nich obdobně komentoval naše dění, tak by to muselo znít nějak takto „koukej na ně, ona pořád mluví, on je tak neuvěřitelně trpělivý, jak jí naslouchá, to musí být vzácný člověk…“). Počasí se přes noc opravdu kazí, dost prší. Leč nezkazilo se natolik, aby druhý den ráno nestálo za to dojet až na konec Restoniky, zde je obrovské placené parkoviště, kde (je po sezóně) není vůbec nikdo, ani ten výběrčí parkovného, a dá se odtamtud jít po kamenité cestě nahoru k horským jezerům. Cesta krásná, kamenitá, bohužel bez velkých výhledů – sice nepršelo, ale mraky byly nízko (Johanka si dole četla Babičku). A pak byla otázka kam dále. Vzhledem k panujícímu počasí nemělo moc smysl zůstávat v horách, mraky se stahovaly a bylo jasné, že bude pršet a dost. Takže druhou variantou je moře. A když moře, tak někde, kde nejsou lidé (po noci v hotelu a kempu jsme měli lidí dost plné zuby). A na to je Desert des Agriates ideální. Google Map deklarovala, že místo, kam se chceme dostat, je od asfaltky 12 km (autem 60 minut jízdy) – vyšlo to dost přesně. Ta cesta byla opravdu dost špatná, osobákem naprosto nesjízdná a občas vypadala jako taková ta reklama na nějaký nový drsný stroj, kde vám ukazují, kam všude (když si tu jejich krabici koupíte) s tím budete moci vyjet. Ale doskákali jsme sem úspěšně, procházkou jsme zjistili, že tu jsou s námi nějací Italové a jeden Švýcar (na ploše několika hektarů). Jinak nikdo, naprostá pustina. Já se dnes ráno sbalil a šel zkusit štěstí s chytáním ryb, ale výsledek byl obvyklý (nic jsem nechytil – možná to bude někdy chtít si pořídit nějaké jiné vybavení, nežli udici, kterou jsem před lety koupil asi za 40 dolarů u benzinové pumpy kdesi v Utahu, a třpytku z Lidlu; a navíc v tom moři nebyly žádné ryby…). Ale je krásný příboj, ve vlnách se dá se vozit, není to rybník jako někde u Jadranu.

Usoudili jsme, že do hor pojedeme, až se počasí zlepší (právě na obzoru začíná hřmít, ale snad zítra či pozítří již slibují krásně) a tak dnes nikam nejedeme, Johanka dočítá Babičku, užíváme hukotu moře a místa bez lidí.

Ahoj všichni. Jsem tady taky. Ondřej píše vyprávění moc hezky, tak mu do toho nechci mluvit. Opravdu si užíváme, moc jsme se na Korsiku těšili a naše přání se vyplnilo. Předevčírem jsme se stavili v městečku Vivário, kde už jsme byli v předchozích letech na kávě. Je tam takové malinké náměstí s kavárnou a sochou nějakého hrdiny. Tentokrát jsme neodolali a objednali jsme si úžasný oběd. Dokonce nám ho přinesl sám kuchař a čekal, jak se zatváříme, až ochutnáme. I telecí i vepřové ragů bylo výborné. Rádi ochutnáváme místní jídla. Hlavně taky nakupujeme sýry a korsické klobásy z místních prasátek požírajících v lesích padající jedlé kaštany. Je to veliká ňamka. No a paštiky, to se ani nedá vyprávět. Ta z kanára je nejlepší. K tomu čerstvou bagetu, lahev místního červeného a už nám nic neschází. Taky tady mají dobré pivo, hlavně to kaštanové. Zase si nějaké dovezeme domů.  Za chvilku, pokud nás nedožene hrozící bouřka, si zapálíme tzv. instantní gril a upečeme si kousek hovězího. K tomu olivy a víno. Dneska nikam nejedeme, tak můžeme cokoliv.

Srdečně zdravíme všechny

Ondřej a Johanka